Ivan a Júlia Kirykovi měli dnes v Liberci zlatou svatbu nejen v úplně stejné obřadní síni, ale i v navlas stejný den, jako když se před 50 lety brali. “I tenkrát to byla sobota. A jaký je recept na zlatou svatbu? Aby se manželé co nejméně hádali, dodržovali alespoň trochu životosprávu a nepřejídali se. To je asi tak všechno, co tom vím,” řekl novinářům jednaosmdesátiletý Kiryk.

Manželé přišli do Liberce za prací. Kiryk jako devatenáctiletý v roce 1946. Pochází z jihovýchodního Polska z národu Lemků. Za druhé světové války ho Němci jako čtrnáctiletého sebrali na cestě do školy do okresního města a odvezli ho na práci do neblaze proslulé Osvětimi. Dělal tam deset hodin denně a volno dostával jen jednou za dva týdny. “Viděl jsem, jak tam fašisti týrají vězně z koncentračního tábora,” vzpomněl si Kiryk.

V roce 1944 a 1945 zažil totaleinsatz – nucenou práci v Německu. Pomáhal tam u sedláka. V Liberci dělal po válce brusiče kovů. I Júlia Kiryková se do Liberce dostala z velké dálky – až z východního Slovenska. A pracovala rovněž v továrně. Je o dva roky mladší než její manžel a podle ní je v manželství důležité, aby byli muži i žena vždycky spokojení, přáli si jenom dobré, pomáhali si a vycházeli s rodiči svého partnera.

“Dožili jsme se krásného, vysokého věku, ale chceme tady ještě pár let pobýt. Máme malinké pravnouče i vnouče,” řekla Kiryková. Manželům se narodili syn a dvě dcery. Radost jim dělá šest vnoučat a tři pravnoučata. “V Liberci se nám líbí, jinak bychom tady nezůstávali. Jenom ta zima nám někdy vadí,” podotkl Kiryk.

Zdroj: ČTK